Je veterán starožitnost?

K motocyklovým veteránům jsem se dostal zcela náhodou jednoho jarního dne v roce 2005. Tehdy jsem dostal nápad si z úsporných důvodů k jízdám za ovdovělým tátou pořídit  motocykl. Vzhledem k mým profesím starožitnka a restaurátora padla volba na stroj staršího data. Štěstí bylo, že jsem ještě ten večer narazil na nabídku motocyklu po kompletní renovaci výměnou za starožitné hodiny. Oželel jsem tedy jeden kus ze svých zásob a hned druhý den se stal majitelem Péráka 1948. Pro získání veteránských SPZ jsem vstoupi mezi úžasnou partu místního veteránklubu a tím již zcela podlehl této vášni. Téměř okamžitě jsem začal pociťovat zásadní odlišnosti mezi světem starožitností a světem veteránů, i když jsou to obory příbuzné a lecjaký veterán může být brán jako starožitnost. V 90% ale není. Jak z hlediska způsobu a filozofie obchodování, tak zejména přístupem majitelů. 

Z praxe mám ty zkušenosti, že nejlépe prodejné věci jsou v autentickém nálezovém stavu a hlavně ty, které ještě nikdo neviděl. Ano, kupec starožitnosti miluje pocit, že právě on je ten první "odborník", kterému je (nejlépe "laikem") předložen ke koupi čerstvý nález, či dědictví. Toto platí i u aukcí. Zájem klesá s narůstající pravděpodobností, že již veřejně nabízen byl - je takzvaně profláklý. Pak začnou v hlavě vrtat otázky typu: proč to nekoupil ten přede mnou? Něco mi uniklo? Poznal snad něco, co já nepoznal? Co když to je replika - falzum? Toto platí jak pro překupníka, tak konečného zákazníka. Ve veteránských inzerátech častý prodej "nejvyšší nabídce" u dražších starožitností nefunguje. Co funguje naopak dobře, je ponechávání věci v autentickém stavu až ke konečnému zákazníkovi - sběrateli. Starožitník obchodník dobře ví, že zrestaurováním si podstatně zúží okruh případných zájemců, kteří mají rozdílné požadavky na interpretaci restaurování a pokud není tato podle jejich gusta, předmět nechtějí, nebo se dožadují slevy. Většina sběratelů starožitností volí  pokud možno nepoškozený předmět, nejlépe nerestaurovaný. A pokud jo, tak jen v minimální míře a zásadně způsobem, aby nijak neutrpěla nenapodobitelná patina.

Jen málokterý milovník a sběratel starožitností chce předmět ve stavu, v jakém chtějí milovníci a sběratelé svého veterána. To mě při mém vstupu do světa veteránů v roce 2005 překvapilo a dodnes dává podněty k přemýšlení.  Postupem času jsem zjistil, že jinak tomu ani být nemohlo,  jelikož staré a zažité předpisy, koncepce soutěží, zvyklosti klubů, testačních komisí a v nemalé řadě i laický náhled veřejnosti, toužící po  naleštěných strojích vonící novotou, to vyžadovaly.  Píšu v minulém čase, protože k mému potěšení co by muzejního pracovníka se situace pomalu obrací a veterán začíná být chápán jako technická památka a předmět kulturního dědictví se vším, co k tomu patří, tedy i snahou o zachování budoucím generacím ve stavu, nepoznamenaném módními trendy veteránismu přelomu 20. - 21. století, tedy ve stavu původním.